Vodoléčebné sanatorium
(1896–1922)
Vše začalo na konci 19. století za Rakouska-Uherska. Tenkrát si v převážně německém Šumperku (Mährisch Schönberg) jeho obyvatelé přáli mít ve městě vlastní lázně obdobně jako tomu bylo jinde. Vedle již existujících občanských spolků vznikl v roce 1896 Spolek přírodní léčby, jehož členové vyhlásili finanční sbírku na stavbu vysněných vodoléčebných lázní. Během následujícího roku 1897 uzrávala představa o plánovaném sanatoriu dozrávala. Vhodnou lokalitou pro výstavbu se členům spolku jevil pozemek za „Šibeničním vrchem“ vlevo od cesty
do Městského lesa. Tento prostor, kdysi označovaný jako „Čarodějnická planina“, neblaze proslul v 17. století popravami a upalováním při inkvizičních procesech. Tato dávná a téměř zapomenutá historie nestála navrhovanému záměru v cestě. K jihovýchodu mírně svažité a většinou travnaté městské parcely nabízely dostatečnou plochu i pro vybudování rozlehlého parku s členitými pěšinami. Ze severní strany byl prostor chráněn kopci a Městským lesem, v němž se plánovalo případné rozšíření areálu v podobě lesního parku.
Klepněte na tlačítko Upravit a změňte tento text. Lorem Realizace velkolepého snu o honosném sanatoriu předpokládala značné finanční prostředky, které se nakonec soukromým investorům podařilo shromáždit. Na jaře roku 1898 byla k výstavbě sanatoria uzavřena dlouhodobá smlouva o pronájmu dvou městských parcel. Realizací výstavby sanatoria byli pověřeni místní stavitelé Heinrich Popp a Franz Hloch, kteří předložili projekt stavby ve švýcarském venkovském stylu, zřejmě dle původní předlohy vídeňského stavitele Ferdinanda Seifa. V lednu 1899, kdy už stála hrubá stavba a bylo jí přiděleno číslo popisné 676, měla však budova dle pozemkové knihy více vlastníků. Pro neshody mezi nimi odkoupil všechny podíly dosud majoritní vlastník Johann Rotter (1857 – 1944), kapelník šumperského městského orchestru. Spolu s manželkou Marií se tak stali 17. května 1899 jedinými majiteli nové budovy, která byla dokončena 1. června 1899. Provoz v ní byl zahájen 14. června 1899, kdy mu byla udělena koncese „privátního hydroterapeutického sanatoria“.
Velká budova s nápisem „Sanatorium“ na vyvýšenině vlevo od vstupu do Městského lesa zářila do okolí a byla dobře viditelná až z města. Okolnímu parku, kde byly vysazeny také vzácné dřeviny, dal jedinečnou architektonickou podobu šumperský zahradní architekt Engelbert Zdenek. Na dříve podmáčené městské louce vznikl ozdobný rybníček s fontánkou a dvěma ostrůvky. Na okraji lesa ve stínu stromů byl vytvořen lesní parčík a v něm postaven hudební pavilon. V první sezoně roku 1899 hrála hostům i výletníkům hudba každý den, později se tam konaly koncerty městské kapely v čele s dirigentem Hansem Martinkem, jenž se stal kapelníkem po Johannu Rotterovi. U pavilonu stávala též malá venkovní restaurace s prodejem občerstvení a výčepem hanušovického piva.
Hotelové sanatorium nabízelo ubytování pro 40 lázeňských hostů v pokojích většinou s balkonky orientovanými na jihovýchod. K dispozici byla prostorná jídelna s přilehlou prosklenou verandou, vlastní vodoléčebné prostory, masážní kabinky, tělocvična, lehárna, sluneční a vzdušné lázně. K zábavě a relaxaci sloužila čítárna, salonky s klavírem, biliárem a kuželkami, nechyběla ani kuřárna. V hygienicky zařízené kuchyni se vařila tradiční rakouská jídla. Sanatorium bylo v té době moderně vybaveno včetně elektrifikace, vlastního vodovodu a parního vytápění v kombinaci s kachlovými kamny, využívalo i vlastní zahradnictví. Vodu pitnou i užitkovou skýtala hluboká studna, z níž se voda čerpala do rezervoáru a rozváděla po budově. Samotná poloha sanatoria v poklidné části Moravy a v nadmořské výšce 355 m umožňovala hostům také příjemné procházky s pěknými výhledy směrem k městu a z lesa též na opačnou stranu do údolí řeky Desné s horskými hřebeny Jeseníků.
Pro úspěch podnikatelského záměru byla pro Johanna Rottera velmi důležitá volba šéflékaře. Po delším, pečlivém hledání padla volba na znamenitého a zkušeného lékaře dr. Adalberta Kupferschmida (1844–1906) ze sanatoria v Pasekách (Bad Schlag) u Jablonce. Tento specialista na balneologii a léčebný tělocvik byl po vlastní desetileté lékařské praxi ve štýrském městečku Mürzzuschlag vedoucím lékařem i v několika vodoléčebných sanatoriích monarchie. V sanatoriu byli léčeni pacienti s nemocemi neurologickými, srdečními, ledvinovými, zažívacími, kožními, gynekologickými a také nemocemi dýchacích cest. Sanatorium mělo velmi dobrou návštěvnost, o čemž svědčí zveřejňované seznamy lázeňských hostů. Byli mezi nimi obchodníci, průmyslníci, úředníci, lékaři, často s manželkami nebo rodinnými příslušníky, někdy i se služebnictvem. Přijížděli z míst blízkých i vzdálených, jako např. z Olomouce, Ostravy, Brna, Vídně, ale i z Německa a Chorvatska. V šumperském sanatoriu se dokonce ubytovali i manželé ze zámořského New Yorku. Kromě tzv. interních hostů, kteří byli v sanatoriu ubytováni, byla řada hostů externích. Doktor Kupferschmid v sanatoriu úspěšně působil až do roku 1902. Pak se až do roku 1911 vystřídalo ve vedení sanatoria několik odborných lékařů. Každý směroval léčebné zaměření podle svých představ a metod, což znamenalo pro majitele citelné finanční náklady.
Byl to jeden z důvodů, proč se majitel Johann Rotter rozhodl sanatorium prodat. 8. dubna 1911 se novým majitelem stal šumperský lékař dr. Emil Wichmann (1866–1932), rodák z Mírova. Jako nový vlastník a současně šéflékař v jedné osobě měl velkou výhodu v řízení a rozhodování. Ve svém „Fyzikálně-dietetickém léčebném sanatoriu dr. Wichmanna v Šumperku” nechal záhy provést četná vylepšení a návštěvnost byla opět na uspokojivé úrovni. Jistě k tomu přispěla rozmanitost poskytovaných procedur, jako například veškerá vodoléčba, elektroléčba včetně slunění a elektroléčebných koupelí, využití horkého vzduchu, tělocvik, masáže všeho druhu, inhalace, celá řada koupelí (kyslíkové, uhličitanové, železité, slatinové, sublimační, sírové, mýdlové, bylinné, hořčičné, sladové, z dubové kůry i otrub). Módní specialitou sanatoria bylo radiové emanatorium (komora, v níž pacienti po dobu dvou hodin vdechovali kyslík s radioaktivním radonem). Inhalací se tak dostávala emanace (radon) krevním oběhem do těla. Tehdejšímu neuváženému využívání radioaktivity k léčbě se lze v dnešní době minimálně pousmát.
Po třech letech provozu vypukla 1. světová válka. Během ní bylo sanatorium, jehož návštěvnost silně poklesla, využíváno také Moravským zemským výborem (MZV) k vojenským účelům jako lazaret. Nečekaná ekonomická situace přiměla dr. Wichmanna k rozhodnutí nabídnout sanatorium k prodeji. Ten se uskutečnil 29. srpna 1917 po dohodě s MZV. Sanatorium zakoupila Úrazová pojišťovna dělnická pro Moravu a Slezsko v Brně. Dr. Wichmann zůstal zaměstnán jako lékař a ředitel, v budově bydlel až do poloviny roku 1922. Pojišťovně, která po vzniku Československa využívala ústav jako zotavovnu pro své klienty, se již nepodařilo obnovit prosperitu bývalého hotelového sanatoria, a tak bylo zanedlouho opět nabídnuto k prodeji.