Dětská plicní léčebna
1945 – 1981
V květnu roku 1945 opustil sanatorium německý lékařský personál. Dětští pacienti byli na jaře po osvobození rozváženi vlaky a vojenskými auty ke svým domovům. Sanatorium se vrátilo do českých rukou a ocitlo se na prahu nové historické etapy. Bylo třeba stanovit, k jakému účelu bude využíváno. Rozhodování zřejmě nebylo složité, vždyť tuberkulózních pacientů během války neubylo a ústav měl v jejich léčbě dlouholetou tradici. Na úrovni Zemského národního výboru (ZNV) v Brně padlo rozhodnutí, že i nadále bude léčebna v Šumperku sloužit k léčbě tuberkulózních dětí se zaměřením na tuberkulózu plicní, která byla u dětí nejrozšířenější. Novým ředitelem byl jmenován MUDr. Vladimír Vojtek (1911–1981), jenž za války pracoval v tehdejším Zemském ústavu pro tuberkulosní děti na Košumberku. Do sanatoria byl přijímán nový personál a vrátila se i řada původních zaměstnanců z předválečné doby. Léčebna, která pod novým vedením užívala název Masarykova zemská dětská léčebna v Šumperku, pokračovala ve svém poslání a navázala tak na to, co v ní před válkou vybudoval MUDr. Otakar Reiss. Jeho zásluh a vlastenectví si byli vědomi i představitelé města a pojmenovali na jeho počest ulici vedoucí k léčebně. Koncem téhož roku mu bylo uděleno i čestné občanství města Šumperka in memoriam.
Po nejnutnějších úpravách byli již od 3. srpna 1945 přijímání první pacienti. Zpočátku byla kapacita 220 lůžek rozdělena na čtyři oddělení. Jedno oddělení pro děti předškolního věku, dvě oddělení pro chlapce a dívky školního věku a jedno karanténní. Počáteční počet lůžek se pak během let měnil, a to nejen dle množství pacientů, ale také dle změn v provozu léčebny a prováděných adaptací. Nový ředitel dětské léčebny MUDr. Vladimír Vojtek se pustil do práce se stejným nadšením a energií jako kdysi MUDr. Otakar Reiss. Bylo třeba se zabývat i obdobnými problémy s dalším rozšířením ústavu, o jejichž vyřešení dr. Reiss již za první republiky marně usiloval. Počáteční léta byla ve znamení mnoha změn a budování. Po konfiskaci německého majetku získala léčebna k užívání další pozemky a budovy. Některé nemovitosti se staly majetkem léčebny jako např. sousední vilka Capello, která byla adaptována pro oddělení karanténní a infekční (pro dům se nově vžil název Karanténa). V Karanténě pak byly později kanceláře, prostory pro zájmovou činnost dětí a byty personálu. Velmi významnou změnou se stalo vybudování nové vrátnice s prostorným parkovištěm v roce 1948. Ústavu se tak dostalo nového a důstojného vjezdu s okrasnými keři a květinovou výzdobou. Domek původní vrátnice za rybníčkem sloužil již jen k bydlení zaměstnanců. Jednotlivé budovy v areálu léčebny propojily řádně vydlážděné cesty a chodníky. Byla prodloužena cesta z Denisovy ulice k nově vybudované příjezdové cestě od Reissovy ulice k léčebnému pavilonu. Okolní park, jenž sloužil především dětem k jejich léčbě, byl rozšířen a doplněn výsadbou nových stromů ve svahu pod ředitelskou vilou i jinde. Po zrušení původní vrátnice mohly být provedeny také rozsáhlejší úpravy přímo u léčebného pavilonu. Prostor před budovou, stejně jako cesty a parkoviště u vjezdu, pokryla dlažba z kvalitního umělého kamene. Změny doznalo široké vstupní schodiště doplněné osvětlením. Obě Pelikánovy sochy od hlavního schodiště a čtyři sochy hudebníků byly umístěny před průčelí budovy do jedné řady s nově vysazenými keři a ozdobnými růžemi. Zatravněno bylo bývalé velké pískoviště za budovou a novou ozdobou nádvoří se stalo okrasné jezírko se sochou chlapce.
Po roce 1949 nastala nová éra s opravdu účinnou léčbou tuberkulózy. Tehdy bylo prvním pacientům aplikováno nové antibiotikum streptomycin (STM). Záhy se léčba rozšířila o používání chemoterapeutika PAS (para-aminosalicylová kyselina) a v roce 1952 se dostalo do oběhu velmi účinné antituberkulotikum INH (isonicotinhydrazid). S pomocí těchto nových léčiv se otevřela zcela nová epocha boje proti tuberkulóze, v níž pak během následujícího čtvrtstoletí lékaři dokázali tuto nemoc pokořit. Pro diagnostickou, léčebnou a doprovodnou výzkumnou činnost měl ústav k dispozici několik ambulancí a laboratoří, vlastní ústavní lékárnu a dobře vybavené rentgenové pracoviště. Jen samotná klidová léčba nebyla u všech pacientů dostačující, v mnoha případech byly indikovány i chirurgické zákroky. Aby děti nemusely být k takovým zákrokům převáženy do Olomouce, byl v šumperské léčebně vybudován operační sál v rámci nově zřízeného oddělení pro nakažlivou tuberkulózu. Přilehlý pooperační pokoj byl vybaven vším potřebným pro krevní transfuze, inhalaci kyslíku a také speciálním rentgenem, který umožnil prosvěcovat pacienty přímo na lůžku. V roce 1963 se s operacemi zcela přestalo, protože chirurgickou léčbu úplně vytlačila účinná, včas a dlouhodobě podávaná antituberkulotika, především INH, která byla již od roku 1955 podávána všem dětem. Místnost operačního sálu mohla být pak využívána k jiným účelům – pro bronchografii, bronchoskopii, spirometrii a později jako zubní ambulance. Sanatorka byla dobře vybavena k léčbě dětské plicní tuberkulózy všech forem, tuberkulózních zánětů mozkových blan a v malé míře i tuberkulózy krčních uzlin. Od začátku padesátých let v ní lékaři pod vedením doktora Vojtka dokázali postupně zavést pečlivě propracovaný systém léčby. Již během prvních 15 let pomohl ústav vrátit šesti tisícům dětských pacientů ztracené zdraví. Přestože byla dětská léčebna tuberkulózy v Šumperku určena především pro oblast Moravy, byly přijímány i děti z jiných míst republiky, často ze Slovenska.
V boji proti tuberkulóze měla vedle léčby velký význam prevence neboli souhrn opatření, která bránila již samotnému vzniku tohoto prastarého infekčního onemocnění. Roku 1946 byla v šumperské léčebně obnovena poradna Masarykovy ligy proti tuberkulóze, která se také starala o vyhledávání nemocných v okolí infekčního zdroje a o izolaci nakažlivých nemocných. To bylo kromě zlepšování životní úrovně a hromadných preventivních prohlídek obyvatelstva (rentgenové snímkování ze štítu) součástí preventivních opatření. Nejdůležitější roli však sehrálo očkování proti tuberkulóze, jež vedlo ke zvýšení odolnosti dětského organizmu. Očkování bylo od roku 1953 povinné pro všechny novorozence a bylo po několika letech života dítěte opakováno. A na zavedení tohoto plošného povinného očkování se tehdy významně podílel ředitel šumperské léčebny doc. MUDr. Vladimír Vojtek. Po roce 2010 mohlo být toto očkování z důvodu výrazného snížení výskytu tuberkulózy zrušeno.
Léčebna v Šumperku nefungovala izolovaně od ostatních, ba právě naopak. Do systému práce v ní zavedl ředitel MUDr. Vladimír Vojtek se svými spolupracovníky nové prvky. Jednak dříve opomíjenou součinnost obou lékařských odborností – ftizeologie i pediatrie, jednak systém diagnostiky, způsobu léčení, sledování výsledků léčby a prevence i mimo léčebná zařízení. Bylo snahou veškeré poznatky a zkušenosti získávané při léčbě i doprovodné vědecko-výzkumné činnosti zveřejňovat a předávat dalším lékařům zmíněných odborností. Přednášková činnost týmu docenta Vojtka byla velmi početná, řada přednášek se konala i mimo Československo. Většina prací, které měly svůj původ v přednáškách, pokračovala zveřejněním v odborných časopisech a vydáno bylo i šest odborných monografií. V letech 1948–1974 bylo publikováno na dvě stě článků, z toho přes třicet i v cizině, většinou ve Francii, Polsku, NDR, NSR, Rumunsku a v Sovětském svazu. Výsledky zkušeností z léčby byly zdokumentovány ve dvou krátkých filmech, které se o rehabilitaci a návratné péči v Sanatorce během padesátých let natočily. Tyto filmy byly určeny široké odborné veřejnosti u nás i v cizině, kterou informovaly o stavu léčby a rehabilitace v Československu. Zároveň sloužily jako studijní a agitační prostředek pro lékaře v málo rozvinutých zemích, kde se léčebná rehabilitace neprováděla. Šumperská Sanatorka uvítala také mnoho delegací a byla místem častých studijních návštěv. Do roku 1975 ji navštívilo 121 lékařů z 32 evropských zemí a ze zámoří. Vícečlenné byly delegace z Polska, Argentiny, Sovětského svazu, NDR, Bulharska, Francie, Kuby, Maďarska, Brazílie, Jugoslávie, Rumunska, Turecka, Číny, Kanady, Řecka, Sýrie, Španělska a Švýcarska. V léčebně se vystřídalo několik desítek našich i zahraničních lékařů při studijních pobytech v délce několika dnů až šesti měsíců. Mnozí z lékařů, kteří v léčebně pod vedením ředitele docenta Vladimíra Vojtka pracovali, odcházeli jako vedoucí lékaři na nová působiště, kde využívali nabytých zkušeností.
Dětská léčebna plicní tuberkulosy v Šumperku byla po snížení počtu krajů od roku 1960 podřízena přímo Krajskému ústavu národního zdraví v Ostravě (KÚNZ). Léčba tuberkulózy se od poloviny 20. století díky moderní zdravotnické péči a systematické prevenci stala natolik úspěšnou, že tuberkulózních pacientů v Československu stále ubývalo. Klesal i počet dětských pacientů, což bylo potěšitelné, ovšem současně vznikl problém s dalším využitím léčeben, které přestávaly být plně vytíženy. Také šumperská Sanatorka se od počátku šedesátých let potýkala s poklesem počtu pacientů, a to i přes zvýšený příjem dětí ze vzdáleného Slovenska. Objevil se i návrh, aby byla tato již jediná dětská plicní léčebna v Čechách a na Moravě dětem odňata a sloužila jen dospělým. Zásluhou docenta Vladimíra Vojtka se podařilo v ústavu léčbu dětí i nadále zachovat, Z původní léčebny pro plicní tuberkulózu se v roce 1967 stala Dětská léčebna tuberkulózy a respiračních nemocí v Šumperku (Dětská léčebna TRN). K vybavení léčebny postupně přibyly inhalační přístroje, významně se rozšířila tělesná výchova, která tvořila spolu s inhalací základ léčby dětí s opakovanými a chronickými respiračními chorobami. Trend v poklesu tuberkulózy pokračoval a většina pacientů byla již jen s jinými plicními nemocemi.
Díky léčebným úspěchům a vlivu ředitele docenta Vojtka „vydržela“ Sanatorka pod KÚNZ poměrně dlouho, a to i přes snahy řídit toto úspěšné zdravotnické zařízení přímo Okresním ústavem národního zdraví v Šumperku (OÚNZ). Začátkem sedmdesátých let v době „normalizace“ se tomuto tlaku již odolávat nepodařilo a Sanatorka byla v roce 1973 začleněna pod OÚNZ v Šumperku. Na konci sedmdesátých let minulého století nebylo již nemocných dětí mnoho, a tak se opět objevil nový návrh na jiné využití léčebny. Ředitelství OÚNZ Šumperk tehdy rozhodlo, že pro rozšíření počtu lůžek v okrese bude vhodnější adaptovat Sanatorku než stavět nové nemocniční pavilony. A tak byl již v roce 1979 návrh na změnu charakteru Dětské léčebny TRN projednán a předběžně schválen zástupci KNV Ostrava a Ministerstva zdravotnictví ČSR. Nemocné děti měly být v roce 1980 umístěny do jiných léčebných zařízení v rámci Severomoravského kraje a Sanatorka měla po provedení nezbytných stavebních úprav rozšířit kapacitu šumperské nemocnice asi o sto lůžek. K plánované změně využití (reprofilizaci lůžkového fondu) dětské léčebny přispělo i vypuknutí velké žloutenkové epidemie v létě roku 1979. Tato situace způsobila nemalé problémy celému zdravotnickému resortu. V šumperském okrese nedostačovala kapacita infekčních lůžek a k hospitalizaci nemocných musela být akutně využita i Dětská léčebna TRN, v níž byl snížen počet dětských lůžek o sto ve prospěch infekčního oddělení nemocnice. V tu dobu, kdy po odchodu ředitele doc. Vladimíra Vojtka do důchodu byla vedením léčebny pověřena zastupující ředitelka MUDr. Irena Morongová, byla většina dětí s respiračními nemocemi z léčení propuštěna. Zbývající byly převezeny do léčebny v Metylovicích a v nejvyšším, druhém poschodí Sanatorky zůstalo jen poslední oddělení s asi pětadvaceti tuberkulózními dětmi. Ty byly 1. července 1981 převezeny k dalšímu léčení do Třince a s koncem roku 1981 byla dětská léčebna zrušena. Konec Dětské léčebny TRN v Šumperku, o němž „kompetentně“ rozhodli lidé z KÚNZ v Ostravě, kteří předtím Sanatorku ani nenavštívili, byl tak zpečetěn. Tehdejší šéf KÚNZ dokonce později při návštěvě Šumperka prohlásil, že kdyby byl dětskou léčebnu viděl dříve, tak by zrušení nikdy nepodepsal.
Z počátečních skromných podmínek vybudoval ředitel doc. MUDr. Vladimír Vojtek, CSc., ze šumperské Sanatorky i v evropském měřítku uznávanou, vysoce specializovanou léčebnu dětské plicní i mimoplicní tuberkulózy a také léčebnu chronických plicních nemocí. Byla v ní vyškolena většina československých odborníků na dětskou tuberkulózu druhé poloviny dvacátého století. Zásluhou doc. Vojtka a všech jeho spolupracovníků bylo v Sanatorce vyléčeno přes 13 000 pacientů.